Mezenchymální buňky z tkáně pupečníku pomohly mému dospívajícímu synovi

Colt se narodil před třinácti lety ve 24. týdnu těhotenství. Při narození vážil pouze něco přes 700 gramů a strávil čtyři měsíce na novorozenecké jednotce intenzivní péče; z toho čtyřicet dní byl napojen na plicní ventilátor. Nevyhnulo se mu ani krvácení do mozku.

I přes těžký start do života si Colt vede pozoruhodně dobře. Po léta pravidelně dochází na fyzioterapii, pracovní terapii a od první třídy do speciální školy. Ačkoliv má diagnostikovanou mozkovou obrnu a trpí poruchou autistického spektra, po fyzické stránce vážně hendikepován není – může chodit, mluvit a mnoho dalších úkolů může vykonávat bez pomoci. A jeho rodiče po celou dobu hledali nějakou pomoc navíc, aby mu pomohli s přetrvávajícími deficity. Colt trpí například extrémní citlivostí na smyslové přetížení.

Zpočátku Coltovi rodiče doufali, že svého syna budou moci léčit pupečníkovou krví. Čtyři roky po jeho narození, přišel na svět jeho mladší bratr a rodina nechala při narození miminka uložit jeho pupečníkovou krev. Rodiče se těšili, že Colt bude zařazen do léčebného programu Duke University (v USA) s využitím kmenových buněk sourozenecké pupečníkové krve. Bohužel v době, kdy univerzita konečně zahájila klinickou studii s využitím sourozenecké pupečníkové krve na mozkovou obrnu, byl už Colt příliš starý na to, aby se mohl studie zúčastnit.

Jednoho dne jeho maminka Nicole slyšela podcast, ve kterém se mluvilo o institutu kmenových buněk v Panamě (Panama Stem Cell Institute), kde se děti léčí intravenózními infuzemi mesenchymálních stromálních buněk (MSC) z tkáně pupečníku. Zaujalo jí to natolik, že si okamžitě objednala knihu vedoucího lékaře kliniky doktora Neila Riordana, Stem Cell Therapy: A Rising Tide: How Stem Cells Are Disrupting Medicine and Transforming Lives. Po jejím přečtení se s nadšením rozhodla tuto léčbu vyzkoušet.

Rodina cestovala na terapie do Panamy dvakrát, v listopadu 2018, když bylo Coltovi 11 let, a znovu v lednu 2020, když mu bylo 12. Nicole tyto rodinné výlety zdokumentovala na svém blogu. Coltova rodina cítila, že pokroky po první terapii jsou znatelné natolik, že stačí k ospravedlnění druhé cesty.

Coltův logoped testoval jeho jazykové schopnosti před a po návratu z každé z cest. Po prvním výletu Colt vykazoval 35% zlepšení jak v expresivním, tak ve vnímavém jazyce, což Nicole připadalo jako “příval slovní zásoby”. Jeho rovnováha se zlepšila natolik, že teď může jezdit na kole bez pomocných koleček. Jeho smyslové vjemy jsou mnohem lépe zvládnutelné; například náhlé hlasité zvuky nebo oslunění očí ho nerozhodí tak jako dřív. Colt má konečně lepší pocit sebeuvědomění a sebejistoty. Zatímco dříve mu nevadilo, když mu rodiče pomáhali připravovat jídlo nebo se oblékat, nyní si uvědomuje, že ve třinácti letech by měl být schopen dělat tyto věci, a trvá na tom, že je bude dělat samostatně.

Často slýcháme, že mozek dětí se vyvíjí i během dospívání. Přesto se většina klinických studií, které léčí mozkovou obrnu nebo autismus pomocí buněčné terapie, zaměřuje na malé děti. Coltův příběh ukazuje, že je možné sledovat přínosy buněčné terapie i u dospívajících dětí. Je však důležité si uvědomit, že jednotlivé reakce na léčbu se velmi liší a příběh jednoho dítěte neprokazuje účinnost této terapie u jiných dětí.